top of page
2018_07_23_zeleni_vitek_a_ondrej_1920px_

Můj příběh

Vít Masare: Váš zelený politik, klimatický aktivista, Evropan, spolupředseda Zelených v Praze, terénní sociální pracovník zabydlování rodin s dětmi.

Již od mala mě zajímalo, jakým směrem se bude ubírat naše společnost a proč.

Patřím ke generaci, jejíž první vzpomínky sahají do "zlatých" ale také divokých devadesátých let. Pamatuji si, jak se česká společnost metodou pokus omyl učila, co to je politická i hospodářská soutěž, řešila naráz kuponovou privatizaci, odchod sovětských vojsk, rozpad Československa, nedělní televizní politické debaty ctihodných pánů v šedivých oblecích (protože ženy v politice skoro nebyly) i famozní Českou sodu.

Vzpomínám si, jak nedlouho po podzimu 89 vystřídalo revoluční opojení hořké zjištění, že Švýcarsko tak rychle nedoženeme, že vedle vítězů, kteří měli v době transformace často již z minulých let značný náskok, budou i mnozí poražení, že pro mnoho lidí byla změna režimu spíš než cestou ke svobodě a demokracii, cestou k tomu, jak se sami víc obohatit, často na úkor většiny ostatních, a že zkrátka pro mnoho lidí řada získaných výdobytků svobody a tržního kapitalismu prostě nebude k mání.

Sám jsem vyrůstal v rodině, která v této době začala řešit znovunabytí velmi zanedbaného objektu původně kožešnické dílny na východočeském maloměstě, v rodině, kde strýc a řada dalších vzdálenějších příbuzných byli kdesi v zahraničí v emigraci.


Děda měl zhuntované zdraví z let strávených ne až tak úplně dobrovolně v uhelných a uranových dolech. Babička byla v důchodu po letech práce na budování meliorací napříč Českem.


Moje matka, samoživitelka s mou maličkostí na starost, se jako mladá porevoluční živnostnice pomalu prokousávala z malého žižkovského nájemního bytu se sdíleným WC na chodbě, do kterého šla z východních Čech za štěstím, k bydlení opět žižkovskému, ale lepšímu, k první Škodě Favorit, k dovoleným z obou stran Jadranu, k typickému 3+1 na poklidném sídlišti na kraji lesa na severu Prahy. Měl jsem díky Tobě, mami, štěstí na velmi bezstarostné dětství. Děkuju!

Šťastnou náhodou, a protože mě k tomu matka popostrčila, jsem se v 11 letech prakticky bez příprav z krásného posledního postupového místa u zkoušek dostal na sídlištní osmileté gymnázium na Praze 8. Poprvé jsem se ocitl na tak dlouhou dobu v jednom nově vznikajícím a navíc velmi inspirativním kolektivu. V úzkém kontaktu jsme dodnes.

A pak Česko vstoupilo do NATO. A pak do Evropské unie.

Zejména vstup do EU byl pro mě a mnoho mých vrstevníků výhra spojená s otevřením dosud nevídaných možností zpoza hranice české kotliny.


Ale třeba mé matce vystavil stopku za úspěšnou kariérou celní deklarantky. Některé profese prostě vývoj společnosti ruší. Kdo byl včera úspěšný a nezávislý, může být zítra v těžkých existenčních problémech.

Po gymnáziu, kde mě nejvíc zajímal zeměpis, resp. čtení v mapách, historie a jazyky, jsem pokračoval studiem Mezinárodních teritoriálních studií na Univerzitě Karlově.

Základní cíl byl jasný, udělat si srovnání mezi tím, co známe z Česka a tím, o čem se baví a jak žijí lidé jinde. Ideálně na tom pověstném Západě. K výběru školy mě namotivoval i proslov jejího guru Jiřího Vykoukala, který před zájemci o studium prohlásil, že by nás na zkušenou do zahraničí nejradši vykopal všechny a minimálně na rok.

Tou dobou jsem také poprvé od českých Zelených a od Ala Gorea zaregistroval vážné debaty o změnách klimatu.


Můj život v té době značně ovlivnila možnost pozorovat českou společnost ze zahraničního odstupu. Nejprve z Maďarska, díky tehdejší přítelkyni, následně z druhé strany z Francie díky studijnímu pobytu ERASMUS v bretonském Rennes.


Odtud mám také první vzpomínku na živé setkání se zeleným politikem, když jsem se šel podívat na volební mítink legendárního Daniela Cohn-Bendita před evropskými volbami.

Návratem z Erasmu pro mě započala nová etapa: Splácím to, co jsem dostal do vínku od veřejného školství, od lidí, kteří dlouho přede mnou docílili toho, že jsem já a mnoho dalších měl lepší život než generace našich rodičů a prarodičů.

Že se to povede zajistit i pro příští generaci je přitom velmi na vážkách. Přitom máme právě ony možnosti spolupráce bez ohledu na omezující hranice jednotlivých států. Můžeme čerpat z poznání na celém světě, nejen z naší malé zemičky.

Od roku 2010 jsem se proto zapojil do činnosti spolku AutoMat a do úsilí o udržitelný rozvoj Prahy. Postupem času jsem se podílel na vedení AutoMatu, dělal mluvčího pražských neziskovek, které se zabývají rozvojem města.

V mezidobí jsem na Univerzitě Karlově dokončil magisterské studium oboru Bezpečnostní studia zaměřeného na předcházení a řešení konfliktů a krizí v současném světě. Diplomovou práci jsem psal na téma vztahu mezi městským rozvojem a každodenní bezpečností obyvatel do značné míry inspirován prací Jana Gehla, Jane Jacobs, Antanase Mockuse a Enrique Penalosy.


Po škole jsem vedle AutoMatu několik měsíců pracoval také na zlepšování transparentnosti českých obecních samospráv ve spolku Oživení.


Změna přišla na podzim 2014. Tehdy jsem se jako nestraník poprvé zapojil do politické kampaně drobnou podporou senátní kandidatury exrektora Univerzity Karlovy Václava Hampla. Z AutoMatu jsme rovněž iniciovali a zrealizovali unikátní sérii předvolebních debat kandidátů do celopražského zastupitelstva a zastupitelstev několika městských částí. Martin Veselovský nám tehdy řekl, že na to bohužel nemá DVTV kapacitu:)

Po volbách jsem přijal žádost dělat poradce náměstkovi primátorky pro územní rozvoj Prahy ze Zelených Matěji Stropnickému.


Po prožití politického křtu ohněm v podobě čelení okamžitým nenávistným tlakům ze strany koaličních partnerů na Magistrátu (ANO a ČSSD), kteří měli potřebu svádět absurdní tahanice o každé slůvko v připravovaném programu rozvoje Prahy na roky 2015-2018, ačkoliv se jím posléze stejně nehodlali řídit, jsem poznal, že Zelení jsou tým odvážných, zkušených a cílevědomých lidí, kterému chci pomáhat.

Daný program se celému týmu pražských Zelených povedlo navzdory očekávání mnohých, včetně zpočátku i mě samotného, během následujících 4 let z většiny splnit.

V roce 2017 mě potkalo velké štěstí, Leona si mě vzala po několika letech vztahu za muže.


Hodilo se to i pro vyvážení následné smůly všech Zelených, když v podstatě od počátku smolná sněmovní volební kampaň plná mnoha vnitřních karambolů, dopadla tak, jak dopadnout mohla. Pro Zelené velmi špatně.

Sněmovní volby 2017 mi přesto otevřely nové životní dimenze, za které jsem zpětně rád. Poprvé jsem se ocitl v evidenci Úřadu práce jako nezaměstnaný a ocenil čas, který právě pracovníci Úřadu práce věnují lidem v nouzi.


Poprvé jsem poté okusil, jaké to je pracovat v mezinárodní korporaci, která interně aplikuje takové pracovně-právní principy, o kterých v běžné veřejné debatě pouze teoretizujeme s odkazem na pokrokové zahraničí.


Po těch všech zvratech jsem se stal šťastným otcem. Máme dcerku Medu.

A hned nato jsem se nechal zvolit Zelenými do celostátního vedení strany.


Ačkoliv jsem původně chtěl stranu vrátit do médií skrze zahájení tří celostátních kampaní (což se povedlo), ve finále jsem rok a půl řešil hlavně stranické finance a organizační přípravu na komunální a evropské volby. Na kampaně tak došlo spíš až poté.

Když bylo v Praze dokonáno a ani do pražského zastupitelstva jsme v roce 2018 nebyli zvoleni, vybrali si mě pražští Zelení za spolupředsedu. Nedlouho předtím vyšla zpráva Mezivládního klimatického panelu OSN, která od té doby zásadně určuje veškeré  mé konání.

Do vedení Prahy jsem s kolegy vnesl klimatickou politiku.


Co se dělo pak naleznete na praha.zeleni.cz.

Můj příběh: Bio
bottom of page